• Zpět na hlavní stránku

Hornické symboly, také hornické znaky

Hornictví vytvářelo po celé generace bohatství, ze kterého vyrostla většina našich středověkých měst. s montánním podnikáním se rozvíjela řada navazujících řemesel a tím rostlo i postavení celé země.

Ing.Stanislav Vopasek

Mlátek a želízko 

Hornický symbol, jinak také mlátek a želízko, kladívka, fajslíky, šlígle, schlagägel und Eisen najdeme v různé podobě, spolu s dalšími symboly hornictví v sedmdesáti devíti městských znacích naší země.

Zkřížený mlátek a želízko se po staletí stal nejen hornickým znakem se všeobecným vyjádřením hornického podnikání, ale je i současně světově uznávaným znakem k vyjádření práce. Rozsah užití ve světě, jako obecného symbolu, má snad srovnání pouze s křesťanským křížem. Se zkříženým mlátkem a želízkem se setkáváme nejen ve znacích našich města na portálech štol nebo šachet, ale jsou zobrazeny na fasádách významných světských i církevních staveb. V převrácené podobě znak symbolizuje ukončení hornického díla či lidského života. Přes opakované a dlouhodobé užívání tohoto symbolu stále dochází k jeho grafickému znetvoření i v odborné hornické literatuře. Z neznalosti věci panuje domněnka, že se jedná jen o jakási zkřížená kladiva, jde při tom o dva zcela technicky rozdílné nástroje. Problematika jejich zobrazení byla v historii řešena hned několikrát, nejznámější je německá státní norma z roku 1950 a její česká obdoba – Glejt na obranu hornického znaku z roku 2001. Nejstarší známé zobrazení hornického znaku je z pečetě Havlíčkova Brodu a to z roku 1269. Také naše Kladno, jako královské město se tímto symbolem honosí. Historický znak města Kladna byl o symbol hornictví rozšířen císařem Františkem Josefem I. V roce 1914. Nesmíme zapomenout, že se jednalo především o nástroje. Málo se ví, že na šachtě pracovala spousta dalších řemeslníků. Vedle kováře a zámečníka také tesař, truhlář, sedlář, elektrikář a další. Jejich nářadí je možné vidět v Hornickém skanzenu Mayrau na Kladensku u Vinařic.

Autoři textu: MgA.Tomáš Voldán, Bc. Dominika Havlová, MgA. Dagmar Šubrtová

Tyto dva zkřížené nejstarší havířské nástroje se staly nejen hornickým znakem se všeobecným vyjádřením havířské práce, ale jsou současně i světově uznávaným znakem. Rozsah jejich použití jako obecného symbolu lze snad porovnat jen s křesťanským křížem. I přes dlouhodobé a hromadné používání tohoto symbolu dochází však stále z důvodu neznalosti používání obou znakových nástrojů k jejich grafickému "znetvoření". Z neznalosti věci panuje ve veřejnosti domněnka, že ve znaku jde jen o jakési dvě kladiva. Pro objasnění používání obou nástrojů a k pochopení jejich funkce je nutné se vrátit do nejstarších počátků hornictví, kdy se ražení chodeb v pevných horninách ještě vykonávalo bez trhacích prací. Havíři rozpalovali celistvý kámen na ražební stěně ohněm, potom skálu prudce ochlazovali vodou. V popraskaných horninách havíř potom pomocí ostrého želízka na násadě, na které tloukl kladivem, vysekával na čelní ražební stěně rovnoběžné rýhy. Napříč potom kolmo na ně vysekával další soustavu rýh. Tak vznikly postupně na ražební stěně čtverce s vystouplými (buchtovitými) středy, které havíř dál postupně otloukal. Povyrovnání ražební čelní stěny se celý cyklus s rýhami opakoval. Umíme si vůbec představit tuto těžkou a namáhavou práci v kontextu současné mechanizace havířské práce? Kladivo - má oboustrannou bicí polohu. Havíř ho držel v pravé ruce. Pevně naražená násada přes železnou část nepřečnívala. V hornickém znaku je kladivo vpředu k prvému uchopení. Želízko držel havíř v levé ruce a bylo na násadě volně nastrčené tak, aby se nepřenášely otřesy úderu na ruce. Volné nasazení je ve znaku vyjádřené přečnívající násadou. Většina želízek byla proti kreslenému dnešnímu znaku víc protáhnutá a ostře zašpičatěná. Dokládají to různé dobové rytiny, hlavně z prostředí starých hornických míst. Pro sjednocení zobrazování hornického znaku byl v Čechách roku 1905 vydaný obecný pokyn v "Hornických a hutnických listech". V Německu pro kresbu hornického znaku vyšla v roce 1950 dokonce samostatná státní norma, která znak detailně upřesňuje.

 Autor textu Štěpán Podest

Na internetu jsem nenašel žádnou další zmínku o Glejtu na obranu hornického znaku z roku 2001. Nenalezl jsem ani vlastní Glejt, možná jsem jenom špatně, nebo jinde hledal. Mlátek a želízko převrácené, značí např. uzavřené důlní dílo.

 Dobový obrázek horníka pracujícího s mlátkem a želízkem

Hornický pozdrav Zdař Bůh!

Druhým hlavním symbolem hornické činnosti a práce je stavovský pozdrav Zdař Bůh!, jako slovanská modifikace a protiváha německému Glück Auf! ( Pozdrav Glück Auf lze volně přeložit jako "štěstí vzhůru"- přání šťastného návratu ).

 Autor textu Štěpán Podest

Zde musím zmínit, že hornický pozdrav byl normálně a zcela běžně v podzemí používán a jinak se zde nezdravilo. Při skutečném zdravení doznal pouze zkrácení a  byl často používán ve tvaru  „Zdar“, anebo „Zdař“.

Hornická švancara

Švancara je jedním z nejdůležitějších symbolů havířského stavu od dávných časů. Název pochází od německého slova "schweizerhacke". Je to původně staré tesařské nářadí - sekyra. Havířská kutiště a šachty byly velmi často daleko od větších lidských obydlí a v minulých časech bylo vůbec zvykem chodit po lesích a horách ozbrojený. Dvojí funkce seker umožňovala používat ji jako nářadí a v případě potřeby i jako zbraň. Postupem doby se švancara změnila na zdobnou, symbolickou sekerku, spíše používanou pro parádu a jako vycházkovou hůl. Je reliéfně zdobená a podle barvy kovu (zlatá, stříbrná, černá) vyjadřovala postavení nositele. Byl to vlastně jakýsi odznak postavení havíře v hornické hierarchii. Švancara se nosila hlavně při hornických slavnostech, opřená na pravém rameni kovovou částí a držená pravou rukou za dolní konec úzké, zploštělé dřevěné násady,zakončené kováním a tupým bodcem. Byla běžným doplňkem vycházkového oblečení havíře. Někde na ní při parádách havíři nosili ještě zavěšený kahan. Slovenští horníci švancaru nazývají "banícky fokoš".

Autor textu Štěpán Podest

Pamatuji, že na dole Nosek používal hornickou hůl při fáraní odborový bezpečák Pepa Bauch, bez švancary si ho v podzemí dost dobře neumím představit.

Permoník

Symbolem hornické činnosti a jakýmsi tradičním hornickým souputníkem je permoník (perkajst, permon atd.), tedy jakési spodobnění i mystické vyjádření ducha hor, skalního skřítka, trpaslíka, důlního raráška všech možných vlastností. Permoníci jsou neodmyslitelnou součástí hornického folkloru, bájí a pověstí. Bývají obvykle znázorňováni jako postavička trpaslíka s typicky špičatou čepicí a obličejem se stříbrošedou bradou. Staří havíři, když pod zemí svačili, pokládali prý vždy několik drobečků stranou vedle sebe "pro permoníky." Permon se dostal i do pojmenování některých báňských ocenění: Zlatý Permon je cena za bezpečnost v hornictví, kterou uděluje Státní báňská správa České republiky, Český permon je cena udělovaná od 8. Setkání hornických měst a obcí osobnostem nebo institucím, které se výrazně zasloužily o rozvoj hornických tradic, záchranu technických památek, počin roku a za celoživotní dílo.

Autor textu Štěpán Podest

Hornický kahan

Nezbytnou pomůckou havíře v podzemí, bez které se nemohl obejít, bylo svítidlo. Prvními podzemními svítidly byly dřevěné louče, připevněné různými klešťovitými úchyty na stěnách ražených chodeb. První hornické kahany z pálené hlíny s knoty a s
lojovou , později i olejovou náplní, jsou známé již ze starého Egypta. U nás se objevují až ve XIII. století. Horník si kahan nasazoval na palec levé ruky, aby ho mohl nést ve vodorovné poloze. Až v XVI.století se objevují ploché nádoby s knotem a hákovým závěsem pro uchycení svítidla na dřevěné dolové výztuži. Otevřený plamen byl nebezpečným zdrojem výbuchu důlních plynů. Významný proto byl vynález bezpečného kahanu Angličana H. Davyho v roce 1815, který spočíval v zakrytí olejového plamene ocelovou síťkou. Tímto vynálezem se zásadně změnil i tvar důlního svítidla. Z plochého olejového kahanu se stala štíhlá, vysoká lampa, která se dalším výbojem proměnila i v symbol bezpečné havířské práce. Místo oleje se v kahanech používal od 2. poloviny 19. století benzin.

Autor textu Štěpán Podest

Tzv. „sychrovka“  byl druh hornického kahanu, který se používal v dole při práci s otevřeným ohněm. Výška plamenu ukazovala na přítomnost částečně určovala množství hořlavého plynu metan při práci.

Těžní věž 

V minulém století stala jedním z nejvýznamnějších hornických symbolů. V dnešní době je také významnou architektonickou dominantou našich průmyslových měst. Těžní věž je technické zařízení postavené nad těžní jámou, kterým se spouštějí horníci do dolů a vyváží se vytěžené uhlí na povrch.

Autor textu Štěpán Podest